Začarovaný kruh... - Nitrozpyt

„Kde je Romilda?“ zakňoural Ron a zoufale pohlédl na Harryho.

„Počkej, ještě nejsme u Křiklanova kabinetu,“ odvětil netrpělivě Harry.

„Támhle je!“ z ničeho nic vykřikl Ron a rozběhl se směrem k dívce, která právě vyšla zpoza rohu.

Tara se jen vyděsila, když postřehla, jak Ron běží jejím směrem a ohlédla se, jestli za ní někdo nestojí. Nestál. Ještě jí problesklo hlavou, co ti dva dělají ve sklepení. Ron doběhl až k ní a zklamaně pronesl: „To není Romilda.“

„Ne, to teda nejsem,“ odsekla Victoria a dívala se na Weasleyho nechápavým pohledem. Konečně k nim dorazil i Harry.

„Promiň, není ve své kůži,“ obhajoval Ronovo chování.

„To je vidět,“ odfrkla si mírně znechuceně a pohlédla na napjatého Rona, který netrpělivě přeskakoval zrakem z Tary na Harryho a ještě stíhal kontrolovat okolí.

„Můžete mě uhnout z cesty?“ nepříjemně pronesla po chvíli ticha, když zjistila, že jí Harry s Ronem dokonale zatarasili cestu.

„Jasně, promiň,“ odvětil Harry a o kousek ustoupil.

Tara se mezi nimi protáhla a ještě dodala na Ronovu adresu: „Vzpamatuj se laskavě!“

Hned na to zamířila do Velké síně na snídani. Byla sobota, a tak nikdo s jídlem nespěchal. I Victoria se v klidu najedla, popovídala si se spolužáky z nižších ročníků a zamířila zpět do společenské místnosti, kde ji čekala hromada domácích úkolů.

Seděla v křesle u krbu a zrovna si lámala hlavu s úkolem do přeměňování, když k ní přišel Zabini.

„Ahoj, už jsi slyšela, co se právě stalo?“ dramaticky vydechl.

„Ne, co zase?“ znuděně odvětila.

„Weasley se otrávil a teď je na ošetřovně.“

„Hm, dobře mu tak… taky mi svým chováním otrávil celej den,“ ještě pořád jí nedocházely spojitosti.

„Já jen, že se spekuluje, že místo něho měl být otrávený někdo jiný,“ odtušil Blaise.

„Co zase plácáš?“ přestala se věnovat učení a konečně se plně soustředila na Zabiniho sdělení.

„Celá škola je toho plná… nejdřív Bellová a teď Weasley. Prý se otrávil něčím v kabinetu profesora Křiklana,“ znova jí vysvětlil situaci.

„Sakra a jak tohle můžete vědět? Ještě před snídaní jsem ho viděla a vypadal zdravě, no dobrá, choval se divně, ale byl při smyslech.“

„Tak teď už není,“ škodolibě se zasmál a odešel za ostatními Zmijozelskými. Tara ze ním nevěřícně hleděla a nevěděla, co si má myslet. Ale zdálo se, že Blaise má pravdu. Stačilo se rozhlédnou zmijozelskou společenskou místností, která se hemžila nervózními studenty, jejichž jediným tématem konverzace byl Ron Weasley.

Tara zadumaně seděla a snažila se vypudit otravnou myšlenku, že by s tou otravou mohl mít něco společného Draco.

,Ale to není možné,´ zamyslela se Victoria, vstala z křesla a rozhodla se, že zjistí něco víc. „Sarah!“ zavolala na dívku z pátého ročníku.

„Ahoj Taro, už jsi to slyšela?“ doběhla za ní dívka a tvářila se mírně vyděšeně.

„Myslíš to o Weasleym?“ ujistila se. „Jen… nevím, co si o tom mám myslet.“

„To neví nikdo. Prý se to stalo tak před půl hodinou, možná ani to ne, v kabinetu profesora Křiklana.“

„To už vím, ale co přesně se stalo?“ vyzvídala Victoria.

„Už jsem řekla, to nikdo neví,“ rozhořčeně vydechla.

„Když nikdo nic neví, tak jak je pak možné, že víte, že je Weasley na ošetřovně a že byl otráven?“ trochu podezřívavě odvětila.

„No… mě to řekla Debbie, Debbie to pověděl Ralph, Ralphovi…“

„Stačí, stačí…“ chvatně ji zadržela.

„Ale chtělas vědět…“

„To je dobrý, už nechci!“ netrpělivě odsekla Victoria a raději se vypařila.

Vyšla ven ze společenské místnosti a zamířila někam neurčitě. Hlavou jí prolítla myšlenka, jak neuvěřitelnou rychlostí se šíří drby a zavrtila nechápavě hlavou. Prošla kolem knihovny a cestu kolem ošetřovny raději zavrhla a zamířila k Velké síni.

„Ahoj, už víš o tom, co se stalo Weasleymu?“ ozval se Taře za zády něčí hlas. Tara se otočila a pohlédla na Lexi. „Jak bych to mohla nevědět, když o tom mluví úplně každý!“ nepříjemně odpověděla. Otázka: Už víš, co se stalo? jí začala pořádně lézt na nervy.

„Já jen, že je to strašný!“ vydechla zděšeně Alex.

„Jo, to je,“ ironicky si povzdechla Tara. Jí bylo tak akorát jedno, co se s Weasleym stalo, děje a nebo v budoucnu stane.

„Prý ho zachránil Potter…“ chladně konstatovala Lexi, zdálo se, že ani ona není jeho největší fanynkou.

„A kdo jiný…“ odfrkla si Tara.

„Tak nic, myslím, že půjdu zjistit něco víc. Snad mi Hermiona něco řekne,“ prohodila Alex, rozloučila se s Tarou a odešla.

„Hm,“ zhodnotila situaci Victoria a pokračovala v bezcílném bloumání chodbami školy.

Jednu chvíli měla pocit, jako by nablízku byla Lady Amnell, ale nebyla si jistá. Pokud Amnell nechce, ani Tara ji neuvidí.

„Goyle!“ udiveně vydechla. Zrovna jeho na dopoledních procházkách hradem rozhodně nečekala.

„Ehm… ahoj,“ znervózněl Goyle a nasadil ještě tupější výraz, než obvykle.

„Co tu děláš?“ vyzvídala Tara. Jeho zdejší přítomnost jí byla podezřelá.

„Já nic… už jsi slyšela, co se stalo?“ pokusil se zamluvit předchozí otázku.

„Ne, asi!“ štěkla po něm Victoria. „Ale pokud vím, tak na to jsem se tě neptala… počkat?“ konečně jí to docvaklo. Uvědomila si, že vlastně stojí v sedmém patře, kde tenkrát načapala Draca vycházet z nějaké tajné místnosti – ještě doteď neměla možnost zjistit, co je to za místnost. „Kdes nechal Draca? Že je zase v tajné místnosti?“ výhružně se na něj podívala.

„Já nevím, kde je!“ hájil se Goyle.

„Nelži, vím že je někde tu, v nějaké schované místnosti.“

„Není a když, tak je to Místnost nejvyšší potřeby,“ prořekl se Goyle a Victorii bylo hned jasné, že Draco tu někde skutečně je a něco chystá.

„Ha… takže Místnost nejvyšší potřeby,“ zlomyslně se usmála.

„To jsem neřekl!“ protestoval Goyle.

„Ale řekl,“ sykla po něm Tara. „Jak se tam dostanu a co tam dělá!“

„Nijak se tam nedostaneš a nedělá tam nic!“ odporoval Goyle.

„Takže tam je!“

„Není,“ křikl rozčileně Goyle, Tara ho pořádně dusila a na její výzvědy byl jeho mozek krátký.

„Ale je, naznačil jsi to!“ ušklíbla se a přistoupila k němu blíž. Výhružně se na něj podívala a zopakovala svou otázku: „Tak ještě jednou. Jak se tam dostanu a co dělá Draco v Místnosti nejvyšší potřeby?“

„To ti nemůžu říct!“ zaprotestoval Goyle.

„Tak nemůžeš?“ vztekle po něm vrhla pohledem. „Tak to potom budu muset z tebe dostat,“ nebezpečně dodala.

„Jak?“ vyděšeně vypískl jako malé dítě.

„Když budeš hodný, tak použiju jen nitrozpit… když ne, radši nechtěj vědět, co přijde!“ varovala ho Tara. Vytáhla hůlku a zamířila jí na Goyla.

„Ale… ale, to nemůžeš!“ vykoktal Goyle.

„A kdo mi v tom zabrání?“

„Já!“ ozval se Taře za zády Dracův hlas. Victoria se prudce otočila a vytřeštila oči na Draca. V tu chvíli ale zapomněla na ostražitost a Draco jí bez problému vytrhl hůlku z ruky.

„Hej! Vrať mi ji!“ rozkřikla se Victoria a měřila se Draca zlobným pohledem.

„Tak ty umíš nitrozpit?“ ignoroval její žádost o navrácení hůlky.

„Do toho ti nic není,“ štěkla po něm.

„Tak schválně, jestli ovládáš i nitroobranu,“ zlomyslně pronesl Malfoy.

„Ne! Opovaž se!“ křikla po něm, ale to už jen zaslechla Dracovův hlas, jak vyslovuje kletbu. Z ničeho nic se Taře v hlavě vynořily myšlenky staré několik let – dalo by se polemizovat, zda-li byly staré, když se v časové rovině ještě neodehrály. Vrátila se zpět do dětství, viděla svůj domov, matku, otce i bratra. V tu chvíli už se ale vzpamatovala z prvotního překvapení a rozhodla se tomu udělat přítrž. Dál ho nepustí, ani kdyby se snažil sebe víc.

,Nemáš šanci,´ vyslala myšlenku k Dracovi a přerušila spojení. V tu chvíli v ní zavládl neuvěřitelný vztek, napřáhla se, vrazila Dracovi pohlavek a zanechala mu na tváři otisk své ruky. Draco se instinktivně chytil za tvář a podíval se na Taru neurčitým pohledem, který nedokázala rozluštit.

„Ale, ale…“ pronesl ledabyle a mnul si u toho zarudlou tvář. „tak přeci jen ovládáš i nitroobranu. Mimochodem, z Goyla bys stejně nic nedostala, nic neví,“ vítězně pronesl.

Tara jen mlčky stála a nedokázala pochopit, jak jí tohle mohl udělat. „Proč?“ přerušila nastalé ticho.

„Co proč?“ nechápal Draco.

„Jak jsi mohl? Kdo ti dal právo mi vlézt do hlavy?“ stále nedovedla pochopit jeho chování. Poslední dobou byl stále podivnější. „Nesnáším tě!“ sykla po něm, vytrhla mu svou hůlku z ruky a utekla pryč.

Utíkala až do společenské místnosti a dál do své ložnice. Měla štěstí, že tam zrovna nebyla ani jedna z jejích spolubydlících. Sedla si na postel a vyjeveně koukala do zdi. Stále nedokázala pochopit, co se s Dracem děje. Ať už v té komnatě dělá cokoli, nebude to nic dobrého.

Snažila se na to nemyslet a zadržovala slzy. Už dávno se rozhodla, že kvůli Dracovi brečet nebude. Najednou, jako by tyto události rozpohybovaly kolečka nejasností, jí do mysli vklouzla otázka: Proč ji Draco z budoucnosti poslal zrovna do tohoto roku? Proč ji vlastně neposlal do dne, kdy Harry zničil Voldemorta? Až teď si uvědomila, že nad tímhle se ani nepozastavila. Brala za samozřejmost poslechnout Dracova slova, ať už jí nařizovala cokoli. Usilovně přemítala a pokusila se přijít na důvod, proč je zrovna v téhle době.

„Sakra,“ tiše zaklela a měla na Maylfoye neuvěřitelný vztek.

,Že by chtěl něco změnit v minulosti? Ale co?´ zamyslela se, ale pořád nedokázala najít odpovědi na všechny ty otázky.

„No tak přemýšlej,“ polohlasně pronesla. Stále ji nic nenapadalo. Pokusila se vybavit si všechny ty knihy o porážce Voldemorta, které musela přečíst, ale ať se snažila sebevíc, nic smysluplného ji nenapadalo.

„Počkat!“ z ničeho nic vydechla a prudce se postavila. „V kterém roce má umřít Brumbál?“ pokračovala ve svém monologu.

,No tak si vzpomeň!´ v duchu se povzbuzovala a její mozkové závity pracovaly na plné obrátky.

„Byl to Potterův šestý školní rok… určitě!“ teď si tím byla jistá. „No jo, jenže co z toho?“ povzdechla si. „Tak zabijou Brumbála… je sice úžasný člověk, ale…“ povídala si sama se sebou.

,To ne… já nedokážu zabránit Brumbálově smrti!´ snažila se zahnat myšlenku na možnost, že je tu zrovna proto.

„To určitě ne,“ tichounce pronesla. „Hm, kdo ho vlastně zabil?“ pokračovala v rozpravě a nebyla schopná si vzpomenout na jméno Brumbálova vraha. V tu chvíli si uvědomila, že si ani není jistá, jestli to někdy věděla.

„Ne, určitě jsem to věděla…“ nervózně přecházela po místnosti a kdokoli by zrovna vstoupil do pokoje by si myslel, že trpí samomluvou – vlastně trpí.

„Kdo to mohl… proboha!“ zarazila se v půlce pohybu a zkoprněle civěla do dveří. „To nemůže být pravda!“ vyděšeně vydechla. „Draco… jak jsem na tohle mohla zapomenout?“ nechápala samu sebe.

Až teď jí konečně došlo, proč se Malfoy chová tak divně. Všechny ty útoky měly být původně na Brumbála. Victoria nechtěla věřit, ale i kdyby si nebyla jistá, že četla v životopise Albuse Brumbála o tom, že vrahem je Draco Malfoy, i tak je zde dost indicií, které směřují přímo k Malfoyovi. Pořád ještě nedokázala pochopit, jak něco takového mohla vymazat z mysli. Proč vznikl ten psychický blok, který z její hlavy vystrnadil toto poznání. Jenže… byl to psychický blok, nebo za tím stál někdo jiný? Tara okamžitě zahnala myšlenky, že jí někdo mohl vymazal paměť a ještě hůř, že to mohl být Draco.

„Tak proto jsem zrovna v téhle době… abych zabránila, aby se z tebe stal vrah,“ vypadala, jako by vedla dialog s Dracem. „A slibuju, že se o to postarám!“

11. Kapitola || 13. Kapitola

EpilogČervivé jablko ZrcadloSnový lektvarVzpomínkaTajný úkrytDalší snobský večírekSídlo rodiny MalfoyůPaní FaweksováNic není takové, jaké se zdá být Smrtijed? Na tom záleží?Uteč nebo zemřešPoprvé... a naposled?Záhadná návštěvaNitrozpytOsudVánoční překvapeníŽabí princRoztržka ve společenské místnostiStrašlivá skutečnostTajemná záhadaNepříjemný, ale i tak milýŠokující překvapeníPrvní setkáníPrvní kroky jsou nejtěžšíDruhá šance